Marek „Maara" Holeček

V horolezectví nikdo neplatí za góly. Holeček rozlišuje sponzoring od výměnného obchodu: firma mu dá prostředky a on musí výstup nejdřív zdokumentovat, obhájit před odbornou porotou a teprve pak dostat do světa — knihy, články, přednášky od Ameriky po Japonsko. Vylezením a slezením práce teprve začíná.

Nejdůležitější je podle něj najít si cíl, který je nosný — a nosný i ve chvíli, kdy se zrovna nedaří. Teprve pak přijde provedení, které je řetězem na sebe navazujících událostí. Bez cíle, který člověka opravdu táhne, se první nezdar promění v konec.

Věci, které dělá poprvé, ho vždycky něčím zaskočí. Naučil se s tím počítat: improvizace je součástí každého nového podniku, ne známkou špatné přípravy. Překvapení si nepřeje, ale ví, že přijde.

Bonus má podle něj zůstat pořád ve hře — i když do něj člověk kousne, má ještě něco zbýt. Přiznává, že druhá strana se ho zároveň snaží ošulit, a bere to jako normální. Přesto mezi nimi roste vzájemná úcta, protože na stejná místa se po desítkách výprav vrací znovu a špatné jméno by ho dostihlo.

Nemá stálého lezeckého partnera a nebere to jako selhání. Lidé se v čase začnou věnovat něčemu jinému — jeden odešel od výstupů k malování a netrpí tím. Nevidí u nich výmluvy na ženu, dítě ani na stavbu domu; prostě je to přestalo táhnout.

Ve výšce se neusíná samo — tělo je přidušené a hlava útočí otázkou, co tady vlastně děláš. Trénink psychiky je pro něj naučit se v takové chvíli nedělat nic. Když s věcí nemůže hnout, jde spát: mlácení se celou noc a přemýšlení nad ránem stejně nepřinese ani jeden reálný krok.

Všímá si, že se dnes lidé pozorují a rozebírají víc než dřív. Sám na sobě nikdy systematicky nepracoval a k psychologovi nešel; když chtěl něco zlepšit, řídil se tím, co mu poradila škola života. Přiznává ale, že si k tomu potřeboval odchodit čtyřicet let v horách.

Běhá zhruba hodinu denně, patnáct kilometrů v terénu, a drží to na zábavě, ne na drilu. Cení si toho, že k běhu nepotřebuje nikoho a nic — nanejvýš psa, který ho ještě donutí vyrazit. Když kopne do vrtule, nezbyde čas na chytračení a hlava se vyčistí.

Když spadl na Prachovských skalách, protože ho parťák zapomněl jistit, zvedl se v něm vztek. Zatratit ho ale podle sebe nemůže — chyby dělá taky. Místo emocí přišly mechanické kroky: dýchám, nejsem zlomený jinde, rychle pryč, než přiletí něco dalšího.

Na otázku, proč je posledních pár let tak úspěšný, odpovídá bez okolků: naučil se to ukecat a poslat do světa. Když dostal Zlatý cepín poprvé v roce 2014, ještě to neuměl řádně prodat. Výkon se přitom nezměnil.

Nedokáže své výstupy seřadit podle obtížnosti, protože každý má své specifikum. Za úspěchem vidí řetěz: najít cíl, představit si směr, kudy by to vůbec mohlo jít, zvládnout logistiku — a mít smlouvu se šťastnou hvězdou. Bez toho posledního je podle něj zbytečné začínat.

Jeho generace mohla vyrůst na zádech té předchozí a bere to jako podmínku jakéhokoli růstu. Bez hořkosti počítá s tím, že mladí drzouni, které ještě ani nezná, se budou odrážet zase z jeho zad. Nasazení a odolnost se přitom podle něj zlepšují jen velmi pomalu.

Odmítá představu, že technologie horolezectví promění. Základní kodex zní popasuj se s minimem — umíme vyletět do vesmíru i provrtat kopec tunelem, ale to není ta cesta. Největší limit jsme my sami a ten zůstane stejný; vybavení navíc jen zanechá stopu pro ty, co přijdou po nás.

První osmitisícový vrchol vylezl sólo — a přiznává, že z bídy. Parťáka odvezl vrtulník s prasklými žaludečními cévami a on zůstal čekat na nosiče. Nudil se, tak se vydal na druhou stranu a vylezl.