← Zpět na epizody
#761. díl34 min20. 2. 2026energetikautility

„Dobrého sládka poznáte na desítce“

Petr Kovařík · CEO · Pražská plynárenská
Obal epizody #76 — Petr Kovařík · CEO · Pražská plynárenská
Zatím obrázek epizody — nahradí ho foto z natáčení
Poslechnout epizodu 34 min
0:0034:00

O epizodě

  • Co má společného plyn a pivo? 🍺🔥
  • Možná víc, než si myslíte.
  • Už tento pátek vychází první díl rozhovoru s Petr Kovarik. A tentokrát jsme nešli rovnou do energetiky.
  • Začali jsme tam, kde jeho kariéra opravdu začala – ve varně.
  • Petr totiž nestál vždy za obchodní strategií jedné z největších energetických firem u nás. Začínal jako sládek ve Staropramen a postupně se vypracoval až na Managing Director Molson Coors Czech Republic, Slovakia, Hungary.
  • V tomhle díle se dozvíte například:
  • 🍺 Proč je české pivo ve světě jiné než si myslíme
  • 🍺 Jak moc značce škodí (nebo pomáhá) slepé degustace
  • 🍺 Proč je mýtus o „nejlepší české vodě na pivo“ už dávno překonaný
  • 🍺 Co rozhoduje o kvalitě víc – technologie, nebo sládek?
  • 🍺 Jak vznikaly velké pivovary v době národního obrození
  • 🍺 A proč dnes rostou minipivovary díky trendu autenticity
  • Je to lehký, zábavný, ale zároveň překvapivě hluboký pohled na byznys přes pivo. A věřte mi – ten příběh kariérního růstu z varny do boardroomu stojí za to.
  • A až v dalších dílech půjdeme víc do energetiky, budete mít o to silnější kontext.

Klíčové myšlenky

„Kdyby tady nebyl ten přetržitý vývoj, tak dneska by globální firmou možná nebyl Heineken — byl by to Staropramen nebo Pilsner Urquell v českých rukách.“
Obchodník po celé republice

Pražská plynárenská překonala metu 450 000 zákazníků, ale zákazníky nemá jenom v Praze. Mateřská organizace je podle Petra Kovaříka obchodník, který působí v celé České republice a nabízí plyn i elektřinu — smlouvu s ní může mít kdokoliv odkudkoliv. Podle velikosti je to pátá největší firma v tuzemské energetice. Vyrostla z plynu a tam má největší expertizu, ale roste i v elektřině a právě odtud dnes přichází hlavní příspěvek k růstu. K tomu nabízí služby, které by firma její velikosti nabízet měla: montáž fotovoltaiky, dodávky baterií a podobné kompletní řešení. Fyzickou distribuci má na starosti dceřiná Pražská plynárenská Distribuce, a to jen v Praze a nejbližším okolí. Kovařík to přirovnává k dálnicím: kus dálnice mají, ale hlavně jsou jedním z logistických providerů, kteří po cizích i vlastních trubkách dopraví komoditu až k zákazníkovi.

Norský plyn máme napřímo

Změny v dodávkách plynu se podle Petra Kovaříka zákazníků nedotkly vůbec — ani v největší krizi nedošlo k žádnému výpadku. Výpadek, který šel primárně z Ruska, se podařilo nahradit zemním plynem z jiných destinací, ale byla to celoevropská záležitost, kterou na úrovni jednoho státu nevyřešíte. Ruský plyn tvořil zhruba pětačtyřicet procent celkových dodávek do Evropy, k nám kvůli geografii o něco víc, protože potrubí vedlo přes Slovensko. Dnes jsou dodávky ruského plynu do Evropy zhruba pětinové a Česká republika je primárně zásobovaná potrubím z Německa, které se plní zkapalněným plynem dováženým odevšad, nejvíc ze Spojených států. Čím se Kovařík chlubí: Pražská plynárenská je podle něj jediná firma v Česku s přímým kontraktem na odběr norského plynu od státní firmy Equinor, která v Norsku přímo těží — jsou tedy napojení na největšího evropského těžaře. Struktura plynu se změnila, na dodávkách ani na cenách to zákazníci nepoznali.

Sládek je vrchol kariéry

Petr Kovařík vystudoval potravinářskou fakultu VŠCHT a začínal jako sládek — respektive, jak sám opravuje, sládkem spíš skončil, protože sládek je vrchol kariéry. U minipivovaru jste sám sobě šéfem, u velkého pivovaru jste v podstatě výrobní ředitel: když začínal ve Staropramenu, měl tým čítající až tři sta lidí. Prošel Staropramenem, Braníkem i Ostravarem, má zkušenost s licenčním vařením na Slovensku i v Rusku a v Česku se licenčně vyráběla třeba Stella Artois pro část Evropy nebo japonská piva. Zručnost českých sládků, jejich vzdělání a kvalifikační předpoklady jsou podle něj mimořádné — v Evropě není žádná jiná vysoká škola tohoto typu kromě německého Weihenstephanu. S technologicky vyspělým pivovarem a správnými surovinami jsou tady schopni uvařit světové pivo: vesměs se jim dařilo napodobit jakékoliv pivo jakéhokoliv pivovaru kdekoliv na světě.

Kvalita vody je mýtus

Že geografický kontext znamená kvalitu vody a chmele, je podle Petra Kovaříka strašný mýtus. Pivovarství si pořád pamatujeme z devatenáctého století, kdy kvalita vody skutečně byla zásadní — nebyly úpravny, vodárenství nikdo nerozuměl, takže vodu pro varní proces nešlo upravit a zdroj opravdu ovlivňoval kvalitu. Dnes se piva vyrábějí z varní vody, která má parametry až kojenecké vody a připravuje se přímo pro tenhle účel, takže voda je dostupná všem. U chmele rozdíl být může, jenže český chmel je vhodný hlavně kvůli aromatu: nemá vysokou hořkost, a proto se většinou používá jen na posledních dvacet až pětadvacet procent dávky při vaření. Základní dávku hořkosti dominantně nedělají české chmely, i když čeští chmelaři začali pěstovat i hořké odrůdy. Ten skutečný geografický kontext je podle něj ječmen a slad — surovina, které se při výrobě používá nejvíc a která je zároveň největším variabilním nákladem. V některých částech světa se místo něj používá kukuřice nebo rýže.

Český ležák je plnější a hořčí

Charakterem je podle Petra Kovaříka český ležák trošku plnější a trošku hořčí, než je průměr — proto máme jinde pocit vodnatosti. Milana Mahovského to zmate: chmel je u nás méně hořký, ale pivo hořčí? Kovařík vysvětluje, že na chmelení se používají hořké i aromatické odrůdy a každá značka je mixuje podle unikátní receptury; chmelení je rukopis sládka. Dobrý sládek dokáže odhadnout, jaké chmelení zvolit, aby napodobil skoro jakoukoliv chuť — zvenku to vypadá jako velká věda, ale když tomu rozumíte, je to relativně jednoduché. Ve Staropramenu prý měli pivo se sedmi druhy chmele. Robustnější profil českých piv má v zahraničí dvě strany: pověst správné pivovarské adresy, ale i to, že někteří spotřebitelé preferují lehčí piva.

Petr Kovařík odpověděl i na otázky z CEO Playbook
Věc, které jsem dřív věřil, ale dnes už ne
Že geografický kontext u piva znamená kvalitu vody a kvalitu chmele, je podle Petra Kovaříka strašný mýtus. Pivovarství si totiž pořád pamatujeme z devatenáctého století a tehdy kvalita vody opravdu byla naprosto zásadní pro varní proces i pro kvalitu piva — jenže tehdy nebyly žádné úpravny vody, vodárenství nikdo nerozuměl, a tak vodu pro varní proces nešlo upravit tak, aby byla ideální. Kde jste byl, takový zdroj jste měl, a to skutečně ovlivňovalo kvalitu. Dneska si domácí filtraci koupíte běžně a komerčně; piva se vyrábějí z varní vody, která má parametry až kojenecké vody a normálně se pro tenhle účel připravuje. Pro český ležák, což je dominantních pětadevadesát procent tuzemských piv, je vhodná varní voda o velmi podobných parametrech — a ta je dneska dostupná pro všechny. U chmele rozdíl být může, ale i tady to není jednoznačné: český chmel je vhodný hlavně kvůli aromatu, nemá vysokou hořkost, a proto se většinou používá až na tu poslední dávku při vaření, zhruba dvacet až pětadvacet procent. Základní dávku hořkosti dominantně všechny pivovary českým chmelem nedělají, mohou tam být i jiné chmely — a čeští chmelaři navíc začali pěstovat i hořké odrůdy. Ten skutečný geografický kontext je podle Kovaříka ječmen a slad. To je surovina, které se při výrobě piva používá nejvíc, a zároveň největší variabilní náklad — v ceně piva bude slad to nejdražší a nejnákladnější, snad kromě plechovky. A právě proto se v některých částech světa používají alternativy jako kukuřice nebo rýže, kvůli kterým pak některá piva chutnají jinak.
Rozhodnutí, které nejvíce ovlivnilo úspěch firmy
Nástroje a rutiny, bez kterých firma nefunguje
Na stejné otázky odpovědělo dalších 53 ředitelů Co je CEO Playbook

Přepis rozhovoru

Zobrazit celý přepis 5 515 slov · 55 úseků

Mohlo by vás také zajímat