Vojtěch Malina · CleverFarm, a.s.

Šestnáct let prodával český křišťál, pět z nich řídil z Hongkongu celý asijskopacifický region Preciosy. Dnes Vojtěch Malina vede zemědělský startup CleverFarm, který pomáhá farmářům hospodařit s vodou a daty. „Šel jsem z takového českého čistého křišťálu a nádherného třpytu, elegance a luxusu na pole, do holinek a bláta,“ popisuje ten přechod v CEO Podcastu.

Za rozhodnutím byla podle něj chuť pracovat v menším týmu a v oboru, kde se dá zásadně pomoct. Startupové prostředí přitom považuje za klíčové pro celou ekonomiku: „Inkubaci startupů považuju za alfu a omegu ekonomiky — když se startupovým projektům podaří rozvinout, profitovat z toho můžou úplně všichni.“

Celý rozhovor vyšel v CEO Podcastu (díl #79, 31. 7. 2026).

Ze šestnácti let v Preciose do holinek a bláta. Proč šéf CleverFarmu vyměnil křišťál za pole

Do Preciosy nastupoval Vojtěch Malina proto, že hledal opravdu český produkt, se kterým se dokáže identifikovat. Sám je ze severu Čech, kde má sklářství obrovskou tradici a kde se region dnes propaguje pod značkou Crystal Valley — koncentrace sklářských firem, podniků a dílen je tam podle něj největší na světě; srovnatelné je snad jen italské Murano. Ve firmě strávil šestnáct let: začal na marketingu, přes marketing a obchod se dostal do Asie a pět let žil v Hongkongu, odkud řídil celý region Asia Pacific.

Královský palác v ponožkách

Královských zakázek byla podle Maliny celá řada a má to historický důvod: české sklo má v Thajsku i v podobných zemích dobrý zvuk a klasická křišťálová svítidla se tam dodávají dlouho. Preciosa na tu tradici navázala a přes designérskou kancelář, kterou si královská rodina vybrala, se dostala do specifikace nové výstavby.

Nejsilnější vzpomínka není na kontrakt, ale na obhlídku těsně před instalací. „Otevřely se obrovské desetimetrové dveře a po celém paláci byla položená průhledná fólie,“ popisuje Malina. Všichni se zuli a celou rozestavěnou stavbou chodili v ponožkách — protože to byl královský palác.

Bez místního partnera to nejde

Za alfu a omegu expanze považuje Malina rozhodnutí, jestli na trh vstoupit vlastní pobočkou a týmem z centrály, nebo přes partnera, který trh zná. Jeho zkušenost je jednoznačná: „Samotný člověk vždycky narazí. Ať už je to velká, nebo malá firma — ten trh prostě musíte znát a potřebujete někoho, kdo na něm vyrostl.“ Forem je podle něj hodně: společná kancelář, obchodní zastoupení, člen týmu, společná firma. Bez místní znalosti to ale nefunguje. „Koupit si manažery funguje hůř, než to udělat společně. Naučit se to jde, ale rychlejší je najít partnera.“

S trhem souvisela i podoba smluv. Protože se v regionu běžně stane, že je stavba připravená k předání, jenže „nejsou stropy, takže není kam nic pověsit“, přestali Preciose stavět kontrakty na fixní data a začali je vázat na počet týdnů od realizace předchozího kroku.

„Když je tady šéf a nic neřekne, tak se maká“

Na první den v hongkongské kanceláři Malina nezapomene. Ponořil se do práce, a když asi v osm večer zvedl hlavu od počítače, seděli tam ještě všichni zaměstnanci. Šel se zeptat, proč nešli domů. Odpověď: není to slušné — když je tady šéf a nic neřekne, tak se maká.

„Pracovní nasazení je ve východní Asii obrovské a nesrovnatelné se západní kulturou,“ říká Malina a hned dodává, že to neobhajuje ani netvrdí, že je to výhodné. V Hongkongu se podle jeho vzpomínky začíná s desetidenní dovolenou a za každý odpracovaný rok přibývá jeden den; řada firem pracovala i v sobotu a odchod v šest nebo sedm večer byl spíš standard než výjimka. Stinnou stránku vidí jasně: „Když do toho vklouznete, po pár týdnech to funguje stejně — a pak zjistíte, že to jde jen nějakou dobu, protože vás to semele.“

Samotný Hongkong hodnotí jako výjimečné místo pro byznys: skoro sto let byl britskou kolonií, takže se tam podle něj potkává asijská a britská podnikatelská mentalita.

Z křišťálu do zemědělství

Odchod do startupu měl dva důvody. Chtěl výrazně menší tým a chtěl budovat něco, co se dynamicky mění. A chtěl změnit obor — hledal oblast, kde se dá odvětví zásadně pomoct, a zemědělství bylo jednou z nich.

CleverFarm dnes provozuje platformu, přes kterou zemědělci vidí data ze svých pozemků. „Snažíme se farmářům pomáhat získat a analyzovat data, která pak použijí k tomu, aby lépe hospodařili na farmě,“ shrnuje Malina. Jedním z řešení je optimalizace spotřeby vody pro farmy se závlahou — tématu se věnuje druhý díl rozhovoru.

Startupové prostředí přitom Malina nevnímá jen jako svou vlastní záležitost. „Inkubaci startupů považuju za alfu a omegu ekonomiky,“ říká. „Když se startupovým projektům podaří rozvinout, profitovat z toho můžou úplně všichni.“

Rozhovor vyšel v CEO Podcastu, díl #79 z 31. 7. 2026. Moderuje Milan Mahovský, produkuje dream.jobs. Na díl navazuje epizoda #80 o hospodaření s vodou.

Šestnáct let prodával české sklo. Teď měří vlhkost půdy

Kariéra jednoho manažera propojuje dva české exportní příběhy — jeden se zápisem v UNESCO, druhý s miliardami v investicích a slabým začátkem.

České ruční sklářství je od 7. prosince 2023 na reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Zápis vznikl ze společné nominace Česka, Francie, Finska, Německa, Maďarska a Španělska a týká se řemesla, kterým se u nás živí přes pět tisíc sklářů, brusičů, rytců, malířů a designérů.

Vojtěch Malina u toho byl z druhé strany — obchodní. Do Preciosy nastoupil proto, že hledal český produkt, se kterým se dokáže identifikovat. „Sám jsem ze severu Čech,“ říká v CEO Podcastu. Region, o kterém mluví, se dnes propaguje pod značkou Crystal Valley a zahrnuje Jablonec nad Nisou, Turnov, Železný Brod, Liberec, Kamenický Šenov i Nový Bor. Ve firmě strávil šestnáct let; pět z nich žil v Hongkongu a odtud řídil celý region Asia Pacific.

Královské zakázky a palác v ponožkách

České sklo má v Thajsku dobrý zvuk a klasická křišťálová svítidla se tam podle Maliny dodávají dlouho. Preciosa na tu tradici navázala a přes designérskou kancelář, kterou si královská rodina vybrala, se dostala do specifikace nové výstavby.

Nejsilnější vzpomínka ale není na kontrakt. Krátce před instalací se šli do paláce podívat, ještě se dobrušovaly sádrokartony. „Otevřely se obrovské desetimetrové dveře a po celém paláci byla položená průhledná fólie,“ popisuje Malina. Všichni se zuli a rozestavěnou stavbou chodili v ponožkách.

Padesát hodin týdně a žádný zákonný strop

Na první den v hongkongské kanceláři nezapomněl. Ponořil se do práce, a když asi v osm večer zvedl hlavu od počítače, seděli tam ještě všichni zaměstnanci. Zeptal se, proč nešli domů. Odpověď: není to slušné — když je tady šéf a nic neřekne, tak se maká.

Historka není výjimka, spíš ilustrace. Hongkong nemá zákonem stanovenou standardní pracovní dobu a průměrný pracovní týden tam vychází na 50,1 hodiny, zhruba o 38 procent nad světovým průměrem; zhruba každý desátý pracující odpracuje přes šedesát hodin týdně a státních svátků je sedmnáct proti světovému průměru dvaadvaceti až třiadvaceti. Snahy o regulaci — odbory prosazují čtyřiačtyřicetihodinový týden, část politiků osmačtyřicet — zatím neuspěly.

Malina to nehodnotí jako výhodu. „Pracovní nasazení je ve východní Asii obrovské a nesrovnatelné se západní kulturou,“ říká, ale hned dodává, že to neobhajuje. „Když do toho vklouznete, po pár týdnech to funguje stejně — a pak zjistíte, že to jde jen nějakou dobu, protože vás to semele.“

Bez místního partnera to nejde

Z pěti let v regionu si odnesl jedno pravidlo pro expanzi, které formuluje ostře: „Samotný člověk vždycky narazí. Ať už je to velká, nebo malá firma — ten trh prostě musíte znát a potřebujete někoho, kdo na něm vyrostl.“ Firmy, které to podle něj zkoušely s tím, že expanzi podpoří z centrály, narazily právě na chybějící lokální znalost. „Koupit si manažery funguje hůř, než to udělat společně. Naučit se to jde, ale rychlejší je najít partnera.“

Praktický dopad měla znalost trhu i na podobu smluv. Protože se běžně stane, že je stavba připravená k předání, jenže „nejsou stropy, takže není kam nic pověsit“, přestali kontrakty vázat na fixní data a začali je počítat v týdnech od realizace předchozího kroku.

Z křišťálu do holinek

Odchod do zemědělského startupu CleverFarm měl dva důvody: chtěl výrazně menší tým a obor, kde se dá zásadně pomoct. „Šel jsem z takového českého čistého křišťálu a nádherného třpytu, elegance a luxusu na pole, do holinek a bláta,“ shrnuje ten skok.

Startupové prostředí přitom nevnímá jen jako svou věc. „Inkubaci startupů považuju za alfu a omegu ekonomiky,“ říká. „Když se startupovým projektům podaří rozvinout, profitovat z toho můžou úplně všichni.“

Čísla mu dávají zapravdu jen zpola. Podle analýzy startupového ekosystému, kterou pro Národní RIS3 strategii zpracoval Brian Havlín z CzechInvestu, stojí za českými startupy přes 150 tisíc pracovních míst a celkový objem investic přesáhl 4,4 miliardy eur. Slabiny jsou ale přesně tam, kde Malina mluví o inkubaci: „Přístup k financování v raných fázích a internacionalizaci startupů je stále limitovaný,“ uvádí analýza, a k tomu přidává administrativní a legislativní procesy, které jsou „pro zakládání a rozvoj startupů zatím příliš složité a byrokratické“.

Jinými slovy: peníze v systému jsou, chybí ale to, co pomáhá projektům přežít první roky — a co má Malina na mysli, když mluví o inkubaci.

Zdrojem rozhovoru je CEO Podcast, díl #79 z 31. července 2026. Na díl navazuje epizoda #80 o hospodaření s vodou. Citace jsou z přepisu epizody, upravené o výplňková slova; časy ve stopáži najdete v tiskových materiálech na ceopodcast.cz/novinari.