Největší fuck up kariéry a co bych dnes udělal jinak

Za svůj učebnicový průšvih označuje to, že neposlouchal zákazníky. Za roční poplatek kolem tisícikoruny nabízeli kromě nových verzí i hotline a on si řekl, že za tu cenu se nikdo nemůže dovolat napoprvé. Konkurence to udělala obráceně — u ní se lidé dovolali skoro vždycky. Solitea měla tehdy zhruba dvojnásobný marketing a stejně prohrála, protože technická podpora prostě musí být dovolatelná. Dodnes to bere jako svou největší byznysovou chybu.

Na jedné z prvních výprav zaplatil nosičům dopředu — a oni mu s penězi zmizeli a nechali ho v horách i s materiálem. Většinu jich tehdy doběhl a poslal zpátky, ale poučení si nechal. Dnes neplatí nic předem: půlku denní sazby vyplácí po každém dni pochodu, zbytek až na konci. Vysvětluje to bez zloby — obě strany se snaží urvat co nejvíc a to je normální. Na spoustu míst se ale vrací znovu, takže si špatné jméno nemůže dovolit.

Vaněk začíná tím, že jeho životní krédo zní: co v danou chvíli vypadá jako neúspěch, člověka naopak posílí. Jako konkrétní příklad uvádí vnitrofiremní výběrové řízení na roli v nově vznikající pobočce ve Španělsku — těšil se na Madrid, na stěhování rodiny, na sluníčko. Nevyhrál a byl to pro něj obrovský šok; do té doby prý moc případů, kdy by mu něco nevyšlo, nezažil, a měl pocit, že je konec světa. Neúspěch ho ale nastartoval — a do roka pobočku zrušili a lidi z ní propustili. S odstupem proto podle svých slov jen těžko označí něco za neúspěch; vnímá to spíš tak, že to tak mělo být.